Je obecně známo, že Česká republika má v posledních letech velice nízkou porodnost. Tato skutečnost vede k tomu, že Češi jako národ pomalu vymírají. Celkově však počet obyvatel republiky naopak vzrůstá, protože přirozený úbytek je nahrazen přílivem cizinců, kterých se např. v roce 2004 přistěhovalo 53 tisíc. A právě zvyšující se počet cizinců, jazykově "smíšená" manželství, a dlouhodobé pobyty Čechů v zahraničí vedou k situacím, ve kterých se rodiče mohou ptát, zda mají své děti vychovávat dvoujazyčně.

Oblast dvoujazyčné výchovy je stále provázena velkou nejistotou, strachem, mnohými předsudky, ale také iluzemi. Rodiče jsou často postaveni před otázky typu: #Jakým způsobem vychovávat děti dvoujazyčně? Jak taková výchova probíhá? Jaké problémy nás čekají?#
Jednoznačné odpovědi na tyto otázky nejsou možné, neboť každý případ dvoujazyčnosti je svým způsobem jedinečný. Přesto lze ve většině z nich rozpoznat jisté konstanty, ať už pozitivní nebo bohužel také negativní. Následují řádky se zabývají právě těmito stereotypy. Snad se díky tomu podaří zodpovědět některé otázky, které mohou trápit dvoujazyčné rodiny.
Ústředním tématem tohoto příspěvku je dvoujazyčná výchova v jazykově smíšených manželstvích. Sama mám jazykově smíšené manželství a obě naše děti vychováváme dvoujazyčně. A především vlastní zkušenosti tvoří základ tohoto článku.
Co znamená dvoujazyčnost?
Nelze předložit žádnou přesnou definici dvoujazyčnosti, protože žádná neexistuje. Obecně by mělo platit, že dvoujazyčný člověk je schopen střídavě používat dva jazyky.
Toto střídání jazyků není v žádném případě náhodné nebo zamýšlené. K dvoujazyčnosti patří rychlé a správné #přepnutí#, schopnost kdykoliv se správně jazykově přizpůsobit určitým osobám, situacím, účelu, apod. K tomu náleží také ovládání obou jazyků (gramatická správnost), stejně jako jejich čistota. Jak moc musí člověk ovládat oba jazyky, aby bylo možné ho označit za dvoujazyčného? Jedním extrémem by bylo ovládat oba jazyky zcela a oba stejně dobře. Kdybychom však vycházeli pouze z tohoto měřítka, nedalo by se téměř mluvit o případech dvoujazyčnosti. Pro druhý extrém by bylo dostačující, aby člověk druhému jazyku pouze trochu rozuměl. Rozumná pozice leží asi někde uprostřed obou uvedených extrémů. A jelikož to lze objektivně pouze obtížně hodnotit, za rozhodující považujme samotné vědomí dvoujazyčnosti, individuální pocit #být v obou jazycích doma#.
Rozsah zvládání jazyka v různých oblastech (mluvení-porozumění-psaní-čtení) může přitom být rozdílný. Pouze velice zřídka se stává, že jsou oba jazyky rovnoměrně rozvinuty ve všech dovednostech. Téměř vždy mezi nimi existuje nerovnováha - jeden z nich je dominantní. Potom lze jeden jazyk označit za silný a druhý za slabý jazyk. Dvoujazyčnost je pak zpravidla definována jako současné ovládání slabého a silného jazyka.
Samotný vznik silnějšího a slabšího jazyka je ovlivněn mnoha faktory: způsob a počátek výuky řeči, intenzita jejího používání, emocionální, sociální a osobní důvody pro určité záliby. Z toho potom vyplývá, že dvoujazyčně vychovaní lidé zvládají některá témata a životní situace lépe a snadněji v jednom z jazyků. Vymezení slabého a silného jazyka souvisí samozřejmě také s okolím. Jestliže takový člověk odjede na delší dobu do přirozeného prostředí svého slabšího jazyka, může se stát, že se tento stane jazykem silnějším a původně silnější jazyk časem oslabí.

Přirozená dvoujazyčnost
Tímto pojmem lze označit případy dětí vyrůstajících v přirozeném prostředí obou jazyků a #samy od sebe# se oba jazyky učí. Naučit se je musí, aby se mohly sociálně zařadit do rodiny, školky, školy, skupiny dětí, atd. Nejdůležitější faktory pro vznik přirozené dvoujazyčnosti jsou:
- funkční používání jazyka
- oddělení obou jazyků
- emocionální a jazyková péče rodičů
- pozitivní přístup k jazyku.
O #umělé dvoujazyčnosti# se dá hovořit, jestliže se v rodině s jediným mateřským jazykem uměle zavede druhý jazyk. Rodiče se tímto způsobem snaží své děti vychovávat dvoujazyčně, aby jim zajistili větší šance na uplatnění v budoucím životě. V mnoha případech však rodiče nevydrží nároky takovéto výchovy a jednoho dne tuto snahu vzdají.
Pozitivní přístup k jazyku hraje zcela podstatnou roli pro úspěšnou dvoujazyčnou výchovu. Je ovlivňován především následujícími okolnostmi:
- jazyková prestiž # je-li jeden jazyk považován za #podřadnější#, je ohrožen pozitivní přístup k tomuto jazyku
- významná role negativních předsudků o údajné škodlivosti dvoujazyčné výchovy
- jistý sociální konformismus působí na přístup k jazyku. Jsou-li v okolí rodiny a děti jednojazyčné, projevuje se tendence přizpůsobení se. Jestliže však v nejbližším okolí existují další případy vícejazyčnosti, posiluje to vlastní přesvědčení.

Metoda jazykového přístupu
Princip jazykové výchovy spočívá v tom, že každý z rodičů mluví s dětmi pouze a výhradně svou mateřštinou. Děti by měly slyšet od narození oba jazyky, a proto je třeba tuto metodu začít používat ještě před začátkem vlastního osvojení si jazyka dítětem. Děti se tak mohou do obou jazyků #ponořit# a podvědomě přijmout jejich typické zvukové struktury. Možná je právě tato ranná zkušenost příčinou jejich pozdější fonetické citlivosti. Pro rodiče nabízí tento brzký start možnost vžít se do své jazykové role a vytvořit si z ní zvyk.
Zároveň je třeba důsledně dodržovat stanovená pravidla!!! Tato věta je velice důležitá, protože občas dojde alespoň k malým jazykovým krizím, když například dítě ve věku několika málo let odmítá s některým z rodičů mluvit jeho mateřštinou. Reaguje sice na všechno, všemu rozumí, ale odpovídá pouze druhým jazykem. Dá se předpokládat, že právě v tomto věku dítě zjišťuje, že kromě své mateřštiny rodič rozumí i druhému jazyku a pro dítě je pohodlnější s ním mluvit právě tímto jazykem (většinou je to právě silnější jazyk). Pro rodiče nastává těžké období, které může trvat několik dnů, ale třeba i týdnů. Nesmí však z jazykového principu ustoupit a musí mluvit s dítětem dál svou mateřštinou. Tato důslednost potom nese plody a zpravidla se po ukončení této fáze jazykového vývoje dítěte již podobné problémy neopakují.

Mateřský jazyk dvoujazyčných dětí
Obecně platí, že mateřským jazykem ten jazyk, kterým dítě mluví s matkou. Je to jazyk pocitů, jazyk, ve kterém člověk přemýšlí, sní, modlí se, nadává, počítá, atd. Pokud je to tak, mají dvoujazyčně vychovaní lidé dva mateřské jazyky, neboť vyjadřují své pocity, myslí, sní, modlí se a zlobí se ve více jazycích.
Za #otcovský# jazyk bude označován jazyk, kterým mluví s dětmi otec.
Velice důležité je, aby oba jazyky nebyly zmateně promíchávány a zaměňovány, nýbrž aby každému jazyku byla přidělena určitá role, oblast ve které je používán.

Okolí rodiny
Nejbližším okolím dítěte je rodina. Jazyk používaný v rodině určuje podstatnou měrou jeho jazykový vývoj. Všeobecné rozhovory #u stolu# a běžný hovor v rodinném kruhu je bez omezení možné vést v obou jazycích. Při přímém oslovení dítětem změní matka jazyk na svou mateřštinu, který potom i nadále používá. Stejně tak otec, který do té chvíle hovořil druhým jazykem, při dialogu s dětmi vede hovor výhradně ve svém mateřském jazyce. Děti mezi sebou mluví oběma jazyky. Který z nich si vyberou je ovlivněno tím, jakým jazykem naposledy mluvily. To platí v případech, kdy jsou děti samy. Je-li přítomna třetí osoba, děti spolu mluví tak, aby přítomná osoba jejich rozhovoru rozuměla. Situaci lze popsat na modelovém příkladu: Děti si hrají v pokoji samy a mluví německy, protože jim matka-Němka podala hračky z police a odešla. Po chvíli přichází česky mluvící otec a děti dokončí větu, či myšlenku v němčině a potom, bez toho, že by se otec slovně zapojil do jejich rozhovoru, pokračují v dalším hovoru česky.
Důležitou roli nejen v jazykové výchově dětí hrají prarodiče. Je nezbytné dodržovat jazykové principy vždy, tedy i u nich, je nutné aby prarodiče byli trpěliví, pokud nerozumí rozhovoru mezi matkou, resp. otcem a dětmi a musí čekat na konec hovoru. Často to bývá velice obtížné a může nezaviněně dojít až ke konfliktním situacím. Avšak postupem času si všechny strany na jazykový princip přivyknou a uznají ho.

Výjimky
Existuje celá řada případů, ve kterých je dovoleno nebo dokonce nutné upustit od striktního dodržování jazykových pravidel. V okamžicích nejvyššího rozrušení dominuje silnější jazyk tak, že se dohodnutý jazykový princip vymkne kontrole. Příkladem může být vyprávění dítěte o jeho uhynulé akvarijní rybičce. Díky vysokému stupni rozrušení mluví s rodičem jiným jazykem než je obvyklé a teprve po chvíli, kdy dojde k částečnému uklidnění přechází opět do #správného# jazyka. Další výjimkou jsou situace, kdy dítě (německy) mluví o rozhovoru s jinými (česky mluvícími) dětmi. Svého partnera a dokonce i sám sebe pak cituje v češtině. Čeština tak dodává jeho vyprávění na skutečnosti a barvitosti.

Kdy rodiče mluví s dětmi #nemateřským# jazykem?
V běžném životě dochází k situacím, kdy rodič s dítětem mluví svou mateřštinou, ale ve větách užívá slov nebo slovní obraty druhého jazyka. Jsou to slova, která se ustálila v rodinném slovníku, a ke kterým neexistuje odpovídající ekvivalent v daném jazyce, případně pro rodinu tento ekvivalent nebyl dostatečně výstižný.
a) Příkladem mohou být české výrazy #paní učitelka# nebo #paní doktorka#, užívané v mateřské škole. Tato slovní spojení jsou v rozhovoru s německou matkou používána bez překladu a mají spíše význam jména.
b) Může se stát, že dítě v rozhovoru s dětmi nezná slovo v daném jazyce. V takovém případě může rodič toto slovo dítěti napovědět i přes to, že to není jeho mateřština.
c) Ve výjimečných (!!!) případech lze připustit možnost předčítání v nemateřském jazyce, a to v případech, že dítě vyžaduje danou knihu a otec, resp. matka není přítomen.
d) Další velkou výjimku z jazykového principu tvoří přednes básniček, ale především zpěv. V této oblasti princip neplatí a kdokoliv z rodiny může zpívat, případně přednášet libovolným jazykem.
e) Při situacích ve skupině, když si dítě hraje s jinými dětmi. Mluví-li rodič k celé skupině, může své dítě jako člena skupiny oslovit nemateřským jazykem. Sám však nesmí nutit dítě odpovídat tímtéž jazykem, ale naopak, dovolit mu reakci v jazyce obvykle mezi nimi používaném.

Vyjdeme-li z modelové situace matka Němka, otec Čech, potom pro volbu jazyka pro dialog platí :
s německými dětmi # německý jazyk
s českými dětmi # český jazyk
matka s dětmi # německý jazyk
otec s dětmi # český jazyk
rodiče mezi sebou # český i německý jazyk

Pro dobrý jazykový vývoj dítěte jsou velice důležité pobyty v prostředí jeho slabšího jazyka. Také při nich je třeba dodržovat stanovený jazykový řád.

Závěry
U přirozené dvoujazyčnosti je nápadné (ve srovnání se školní výukou druhého jazyka) to, že se děti oba jazyky učí #samy# a bez námahy. K přetěžování může dojít tehdy, když rodiče mají příliš vysoké nároky na okamžitou lingvistickou a gramatickou bezchybnost slabšího jazyka. Interference (např. české skloňování německého slova) a míchání obou jazyků by měly být do jisté míry tolerovány. Psaní v obou jazycích by nemělo být vyučováno najednou.
V žádném případě by osvojování si jednoho jazyka nemělo být na úkor druhého. Právě naopak: oba jazyky se vzájemně posilují. Čím silnější oba jsou, tím pozitivnější je působení na obecné kognitivní schopnosti dítěte a obzvláště na jeho pozdější školní výkony.

Praktické rady pro dvoujazyčné rodiny:
1. Dvoujazyčnost by měla být přirozená.
2. Zvolte rozdělení jazyků tak, aby bylo co nejpohodlnější oba partnery a to jak jazykově, tak psychologicky.
3. Toto rozdělení a vaše jazykové pozice praktikujte již od porodu. Zůstávejte důslední v zachování tohoto řádu i v dobách krize, kdy dítě jeden jazyk odmítá.
4. Dbejte na to, aby oba jazyky byly vyváženě silné, tzn. věnujte se oběma s přibližně stejnou intenzitou.
5. Vytvořte u dítěte pozitivní přístup k dvoujazyčnosti. Zprostředkujte mu pozitivní představení zemí a kultur obou jazyků. Vyprávějte mu pohádky, zpívejte písničky. Takto mu umožníte získat kulturní identitu obou národů. Svému okolí se snažte vysvětlit, co znamená dvoujazyčnost vašeho dítěte a snažte se dosáhnout pozitivního přístupu k ní.
6. Vydržte tlak běžného jazyka ve vašem prostředí. Dbejte na to, aby slabší jazyk ještě více neslábnul.
7. Pečujte o slabší jazyk tak, že děti budou častěji navštěvovat zemi, kde se tímto jazykem hovoří.
8. Neklaďte na děti ve slabším jazyce příliš vysoké lingvistické a gramatické nároky, aby k němu nezískaly odpor, nebo se ho bály.
9. Dvoujazyčnost sama o sobě nevede k poruchám. Nedejte se zmýlit občasnými problémy, které se vyskytnou.
10. Nenechte se odradit předsudky a pomluvami!

Závěrem lze říci, že s dvoujazyčností našich dětí máme zatím pouze dobré zkušenosti. I přes možná přísně znějící stanovené principy je jejich dvoujazyčnost #přirozená#. Sama bych přirozenou dvoujazyčnou výchovu rodičům doporučila, protože je to podle mého názoru ten největší dar jaký svým dětem pro budoucí život mohou dát. Pominu-li skutečnost, že jazyk je výrazem kultury daného národa a tím i součástí vlastní identity, je osvojení si jazyka v dětství #hraním s rodiči# mnohem přínosnější a jednodušší než pozdější učení se témuž jazyku ve škole. Proto všem, kteří dosud váháte, jak se svými dětmi mluvit radím: Mluvte s nimi tak, jak se cítíte a hlavně buďte přirození. Hodně štěstí!

Komentáře k článku | vložit komentář